Tábor: Cesta kolem světa

Naše cesta kolem světa nemohla začít jinde než v Chocni, odkud jsme měli v plánu dopravit se autobusem na táborovou základnu Ostrý Kámen nedaleko Svitav. V pondělí 5.7. jsme se tedy sešli v Pelinách, vedoucí i děti, které ještě nevěděly, že za 12 dní navštíví celý svět.

Avšak žádná naše pouť by se neobešla bez komplikací. Během cesty se ukázalo, že autobus s tak velkou náloží až do Ostrého Kamene nejspíš nedojede. Postupně se tedy našemu nákladu ulehčovalo v podobě jednotlivých skupin dětí. Nejprve museli vystoupit nejstarší, postupně další až po nejmladší samozřejmě v doprovodu vedoucího. Pak už bylo nutné najít cestu do tábora. Než všichni dorazili, stihli jsme vyložit zavazadla a program mohl začít.

Děti byly rozděleny do cestovatelských klubů se jmény Silní psi, Moudří motýli, Svalnatí plameňáci, Laskavé krajty, Bosonozí nosorožci, vedoucí zaujali místo v klubu Ultimátních ptakopysků. Přesunuli jsme se do první poloviny 20. století, do doby, kdy se v Praze sešla skupina vlivných lidí okolo Jaroslava Foglara a zaujatě hovořili o Vernově románu Cesta kolem světa za 80 dní. Naši cestovatelé díky finanční podpoře významných továrníků mohli vyrazit na cestu.

Každý den byl zaměřený na jeden z kontinentů. Ze západní Evropy jsme postupovali do Afriky, kde jsme například museli ulovit k večeři buvoly, abychom neumřeli hlady, zdrželi jsme se tu ještě další den na celodenní výpravu po africké džungli. V Severní Americe jsme málem nemohli pokračovat v cestě, když jsme se díky úřednímu omylu ocitli v Alcatrazu. Když jsme se dostali do Ameriky Jižní, mysleli jsme si, že už nás nic horšího potkat nemůže. To jsme ještě nevěděli, že se dostaneme do pralesa plného zákeřných orchidejí. Probíhající karneval nás však dostal do lepší nálady. V Antarktidě jsme nezmrzli, v Austrálii si zatančili haka a v Asii jsme navštívili čajovnu. Kromě toho jsme jedli čínskými hůlkami, které jsme si odvezli jako suvenýr a někteří pak odmítali jíst čímkoliv jiným. Ve východní Evropě bylo nutné smlouvat s tureckými a bulharskými obchodníky, ale zdárně se nám podařilo dorazit až do našeho rodného kraje.

Vše bylo zakončeno táborákem jako vždy. I když se nám domů nechtělo, 16.7. opět přijel autobus a tentokrát jsme všichni společně dojeli až do Chocně, vyčerpaní, ale veselí, či možná někteří smutní z toho, že další tábor bude až za rok.

ZO ČSOP Spongilit Choceň, Veronika Suchánková